23.11.2014 18:08

Wimbledon (tenis)

Wimbledon

Oficiální web
Rok založení	1877
Místo konání	Londýn Velká Británie
Areál	All England Lawn Tennis and Croquet Club
Povrch	tráva / venku (centrální dvorec má zatahovací střechu)
Soutěže mužů	128 D (128 Q) / 64 Č (16 Q)
Soutěže žen	128 D (96 Q) / 64 Č (16 Q)
Smíšená soutěž	96 hráčů (48 párů)
Vítěz dvouhry	Novak Djoković
Vítězka dvouhry	Petra Kvitová
Poslední ročník	Wimbledon 2014
Rozpočet turnaje	25 000 000 £
Období	červen a červenec
Grand Slam
Australian Open • French Open Wimbledon • US Open

Centrální dvorec neměl v roce 2007 horní kryt díky instalaci zatahovací střechy

The Championships, Wimbledon^{[p 1]}, nebo pouze Wimbledon, je nejstarší a nejslavnější tenisový turnaj na světě.^[1] Představuje třetí ze čtyř událostí nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hranou na přelomu června a července v jihozápadní londýnské části Wimbledon.

Úvodní ročník se na travnatých dvorcích All England Clubu uskutečnil v roce 1877. Od sezóny 1995 je tráva stříhána na výšku 8 milimetrů a pro svou odolnost je od roku 2001 používán 100 % víceletý jílek vytrvalý.^[2]^[3] Největším z celkového počtu 49 kurtů, z nichž 19 je určeno pro grandslam, se nazývá jednoduše centrální dvorec. Ten má od sezóny 2009 zatahovací střechu pro případ deště v typicky proměnlivém jihoanglickém počasí. V roce 2007 byl zaveden systém „jestřábího oka“ pro kontrolu dopadu míčů.

Důležitou roli ve Wimbledonu hraje tradice a historie. Šatny jsou původní dřevěné. Areál, včetně dvorců, neobsahuje žádné reklamní plochy a tenisté musí hrát v předepsaném oblečení, které je bílé. Typické je podávání jahod se šlehačkou a šampaňského. V neděli předělující první a druhý týden se tradičně nehraje. Patronát nad grandslamem drží britská královská rodina v čele s patronkou klubu anglickou královnou Alžbětou II. a jeho prezidentem, kterým je od roku 1969 její bratranec vévoda z Kentu, jmenovitě Jeho královská výsost Princ Edward.^[4] Ten spolu s chotí předává ceny vítězům.

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Od roku 1887 získává vítěz mužské dvouhry pozlacený stříbrný pohár, který nahradil původní trofej „Field Cup“ (1877–1883), respektive později tři roky udělovaný „Challenge Cup“ (1884–1886). Ženská šampiónka přebírá od roku 1886 stříbrnou „mísu Venus Rosewater“ zdobenou mytologickými výjevy.

Championships éra

1877–1921: Systém kvalifikačního turnaje a vyzývacího finále

Počátky mužského turnaje

Socha Freda Perryho,do roku 2013 posledního britského vítěze v mužské dvouhře, který vyhrál v letech 1934–1936

Dějiště nejstaršího turnaje světa představuje soukromý oddíl All England Lawn Tennis and Croquet Club založený v roce 1868 pod názvem „The All England Croquet Club“, jenž původně sídlil ve wimbledonské ulici Worple Road.^[5] V něm se nejdříve soutěžilo pouze v kroketu.

Roku 1874 major W. C. Wingfield požádal o patentování nové sportovní hry tenisu pod názvem sféristika – „sphairistike“, jež navazovala na trigon. Od roku 1876 se tato hra stala součástí kroketového klubu, který se na začátku následujícího jara přejmenoval na „The All England Croquet and Lawn Tennis Club“. S nápadem uspořádat první tenisový turnaj přišel anglický editor sportovních listů J. H. Walsh a vítězi klání věnoval putovní pohár „Field Cup“, nazvaný podle novin Field a koupený za 25 guineí. Na dvorce byl kvůli tenisu položen nový travnatý povrch. Trofej v roce 1884 nahradil na další tři sezóny „Challenge Cup“. Tehdejší výška sítě, umístění sloupků, či vzdálenost základní čáry byly mírně odlišné od současnosti.

Premiérový ročník Wimbledonu, prvního tenisové turnaje v historii, se uskutečnil v rozmezí 9. až 19. července 1877 pouze v soutěži dvouhry mužů. Zúčastnilo se jej dvacet dva hráčů, kteří zaplatili startovné jednu guineu. Šampiónem se stal dvacetisedmiletý Spencer William Gore, absolvent střední školy v Harrow. Během pěti dnů se odehrálo dvacet jedna zápasů. Mistrovství bylo přes víkend přerušeno pro konání každoročního kriketového střetnutí. Plánované finále na pondělí 16. července bylo odloženo pro déšť o čtyři dny. Ve finále za čtyřicet osm minut Gore zdolal Williama Marshalla 6–1, 6–2 a 6–4.^[6] Odnesl si výhru dvanácti guinejí a stříbrný pohár darovaný sportovním časopisem The Field. Finále přihlíželo asi dvě stě diváků, kteří zaplatili vstupné jeden šilink.^[1]

Vyzývací finále 1910:T. WIlding – B. Wright

Od druhého ročníku až do roku 1921 byl provozován systém kvalifikačního turnaje – tzv. All Comers' Singles, do nějž nastoupili všichni tenisté, vyjma obhájce titulu. Ten pak sehrál s vítězem kvalifikace tzv. vyzývací finále, tedy v celém turnaji odehrál jediný zápas. V roce 1878 Spencer Gore v boji o putovní pohár podlehl Franku Hadowovi, který vnesl do tenisu novou techniku lobu proti hráči stojícímu při voleji na síti. Pro první dva šampióny představoval wimbledonský titul jediné vítězství.^[1]

Pokud již obhájce nebyl aktivní či do finále turnaje nenastoupil, pak titul automaticky připadl bez boje vyzyvateli. Tato situace nastala v roce 1879, kdy vítěz kvalifikace John Hartley porazil v posledním kole Ira St. Legera Goolda. Obhájce titulu Frank Hadow se turnaje neúčastnil a vyzývací finále se neodehrálo.

Éra bratrů Renshawových a Dohertyových

Bratři Ernest a William Renshawovi

Dva ročníky 1879 a 1880 ovládl anglický kněz John Hartley praktikující celodvorcovou hru od základní čáry. Rok 1881 se zapsal do wimbledonské historie nejkratším mužským finálem vůbec, když za 37 minut Hartley nestačil na dvacetiletého vyzyvatele Williama Renshawa po setech 0–6, 1–6 a 1–6. Nový vítěz uplatňoval silový a technicky náročný styl a zahájil sérii šesti titulů v řadě – nejdelší v historii Wimbledonu, ukončenou roku 1887 Herbertem Lawfordem. Po výhře svého dvojčete Ernesta Renshawa v roce 1888, si následující sezónu připsal rekordní sedmý titul. Tento výkon vyrovnali až v otevřené éře tenisu dva profesionálové: Američan Pete Sampras a Švýcar Roger Federer. Oba bratři podpořili oblibu tenisu ve společnosti a stali se hybateli v přeměně jeho vnímání ze společenské zábavy ve skutečný závodní sport.^[1] Daná éra bývá označována také jako Renshaw Rush.

Od roku 1882 se klub zaměřoval výhradně na tenisové aktivity a tak bylo z jeho názvu vypuštěno slovo „croquet“. Především sentimentální důvody vedly členy oddílu v roce 1899 k vrácení slova, a od tohoto data celý název zní All England Lawn Tennis and Croquet Club.

V roce 1884 došlo k premiérovému startu v soutěžích dvouhry žen a čtyřhry mužů. Ženská a smíšená čtyřhra se pak koná od roku 1913. Systém kvalifikačního turnaje s vyzývacím finále, který se vztahoval na mužskou a ženskou dvouhru a mužskou čtyřhru, skončil v roce 1921 a od následující sezóny je praktikováno klasické vyřazovací schéma.

Suzanne Lenglenová – šestinásobná vítězka dvouhry

Od poloviny 90. let 19, století začali dominovat wimbledonští rodáci Reginald a Lawrence Dohertyovi, kteří definitivně posunuli vnímání tenisu do úrovně závodního a stále více populárního sportu. Do hry vnesli výbušnost, novou technickou a uměleckou složku. Během jejich účinkování na travnatých dvorcích začal stoupat počet diváků. Reginald získal v letech 1897–1900 čtyři tituly v řadě a Lawrence stejným způsobem v období 1902–1906 pět trofejí. Kromě toho osmkrát triumfovali ve čtyřhře. Etapu britských vítězů završil roku 1907 Australan Norman Brookes, který se stal prvním zahraničním šampiónem.^[1]

Angličan Arthur Gore získal svůj třetí titul v roce 1909 ve věku 41 let a 182 dnů, což z něj do současnosti činí nejstaršího vítěze londýnského grandslamu. Od tohoto ročníku pak v mužské dvouhře zvítězili pouze dva Britové, v letech 1934–1936 Fred Perry a v roce 2013 Andy Murray. Čtyři výhry za sebou si v období 1910–1913 připsal Novozélanďan Tony Wilding. Nejvýznamnější z nich představoval poslední z nich, kdy do Wimbledonu ze zámoří přicestoval také dvojnásobný vítěz US Championships Maurice McLoughlin přezdívaný „Kalifornská kometa“ s dělovým servisem a agresivním pojetím hry. Po jasném vítězství v kvalifikačním turnaji bez ztráty sady nastoupil do vyzývacího finále, kde nestačil na Wildingův technicky propracovaný styl.^[1]

1884–1914: Počátky ženského turnaje

Premiérový ročník žen vyhrála v roce 1884 jednadvacetiletá Maud Watsonová, která titul následující sezónu obhájila. V roce 1886 ve vyzývacím finále však podlehla průkopnici tenisu Blanche Bingleyové, jež završila svou nadvládu šestým titulem v roce 1900. Ještě v sezóně 1912, kdy jí bylo 48 let, došla do semifinále. Další velkou postavou první éry byla Lottie Dodová, která si připsala debutový triumf roku 1887 a poslední pátý pak v sezóně 1893. Do současnosti je držitelkou ženského věkového primátu jako nejmladší vítězka, když jí při premiérové výhře bylo pouhých 15 let a 285 dnů. Ani jedinkrát nepoznala ve Wimbledonu hořkost porážky. Nejlepší hráčkou předválečné etapy se stala technicky vyspělá Dorothea Douglassová Chambersová, která zde triumfovala sedmkrát, poprvé 1903 a naposledy 1914. V roce 1927 se ve svých 47 letech probojovala do semifinále ženské i smíšené čtyřhry. V sezónách 1905 a 1907 byla ve vyzývacím finále poražena první zahraniční šampiónkou Američankou May Suttonovou. Ženy do příchodu dvacátého století hrály výhradně od základní čáry. K několika výjimkám patřila Charlotte Cooperová s pěti tituly, která praktikovala voleje s náběhem na síť.^[1]

Turnaj se během první (1915–1918) a druhé světové války (1940–1945) nekonal.

Od 1922: Otevřený systém – vítězové hrají první kolo

Prvního ročníku po válečném přerušení se v roce 1919 zúčastnilo již 128 tenistů. Odráželo to růst prestiže a zvyšující se mezinárodní zájem. Hráči přišli s požadavkem na ukončení systému tzv. vyzývacího finále, který byl praktikován také v Davis Cupu, a jenž neúměrně zvýhodňoval obhájce titulu. Žádost byla vyslyšena v roce 1921 a od sezóny 1922 musí obhájce nastupovat jako všichni další soutěžící do prvního kola. Systém nasazování tenistů se začal uplatňovat od roku 1927.^[1]

Původní tenisový areál v ulici Worple Road s celkovou kapacitou 7 000 míst byl již kapacitně nevyhovující, a proto anglický král Jiří V. slavnostně otevřel roku 1922 nový asi tisíc metrů vzdálený tenisový stadión na Church Road, dějiště konání grandslamu až do současnosti.

1919–1939: Éra Lenglenové a Willsové Moodyové

Serena Williamsová získala pět titulů v ženské dvouhře i čtyřhře a jeden v mixu

V meziválečném období se do historie ženské části zapsaly především dvě hráčky. Nejdříve šestinásobná vítězka z let 1919–1923 a 1925 Francouzka Suzanne Lenglenová, jež po technické stránce předstihla vývoj tenisu o dvě desetiletí. První její finále se roku 1919 stalo jedním z největších zápasů celé historie Wimbledonu. Nastoupila v něm proti sedminásobné šampiónce Dorothee Douglassové Chambersové. Bitva skončila těsným vítězstvím Francouzky v poměru 10–8, 4–6 a 9–7, když úspěšně odvrátila dva mečboly. V roce 1920 se pak stala první tenistkou, která triumfovala ve všech třech soutěžích – dvouhře, ženské i smíšené čtyřhře a tento výsledek zopakovala ještě dvakrát v letech 1922 a 1925.^[1]

Na londýnské trávě nepoznala Lenglenová nikdy porážku. V roce 1924 před semifinále odstoupila pro nemoc. V sezóně 1926 pak došlo k nedorozumění znamenající její definitivní opuštění Wimbledonu. Hlavní rozhodčí turnaje J. Burrow nenasadil její zápas na centrkurt, kde byla očekávána přítomnou královnou Marií a davy fanoušků. Uražená Francouzka následně nenastoupila do utkání třetího kola a odjela domů. Nedlouho poté přestoupila k profesionálkám.

Poté grandslam ovládla Američanka Helen Willsová Moodyová, která v letech 1927 až 1938 zaznamenala osm titulů, rekordní počet výher překonaný až v 90. letech Martinou Navrátilovou. Na turnaji prohrála jen jeden zápas, a to při své premiérové účasti roku 1924 ve finále s Kathleen McKaneovou Godfreeovou. Úhrnem tak z 56 utkání 55krát zvítězila, když v nich ztratila pouze tři sety. Proti Lenglenové nastoupila jedinkrát v kariéře, roku 1926 na turnaji v Cannes, kde jí podlehla 3–6 a 6–8. Provozovala celodvorcový styl od základní čáry. Nevynikala pohyblivostí, ale výjimečnou se stala její úderová přesnost, kterou si vydobyla převahu nad soupeřkami. Pro vysokou koncentrovanost na hru a klidný dojem na okolí získala přezdívku „Pokerová tvář“. Roku 1939 poprvé triumfovala představitelka nového útočného stylu tzv. volej-servis Alice Marbleová.^[1]

1920–1939: Čtyři mušketýři, Perry a Budge

V mužské soutěži meziválečného období se prosadili francouzští „čtyři mušketýři“, když Jean Borotra, René Lacoste a Henri Cochet zvítězili v šesti po sobě jdoucích ročnících 1924–1929.

Finále dvouhry 2008: Federer–Nadal

Čtvrtý z mušketýrů Jacques Brugnon vyhrál čtyřikrát mužskou čtyřhru. V letech 1920 a 1921 triumfoval Američan Bill Tilden, který do Londýna přijel opět roku 1927. Cochet jej tehdy vyřadil v semifinále, přestože s Američanem prohrával již 2–6, 4–6 a 1–5. Následně si však připsal 17 míčů bez ztráty a set otočil na 7–5. Zbylé dva vyhrál a postoupil do finále. V něm opět na Borotru dotahoval ztrátu 0:2 na sety. V rozhodujícím pátém dějství soupeř vedl 5–2, ale nedokázal proměnit žádný z šesti mečbolů, čímž Cochetovi umožnil získat první ze dvou wimbledonských titulů. Roku 1928 porazil Tildena v semifinále Lacoste a následující sezónu pro změnu opět Cochet. Až v roce 1930 se 37letý Američan dočkal třetího vítězství, když v boji o titul zdolal krajana Wilmera Allisona.^[1]

Roku 1931 se poprvé a dosud naposledy neodehrálo finále dvouhry a pohár připadl devatenáctiletému Američanu Sidneymu Woodovi, jehož soupeř Frank Shields si poranil koleno.

Pětisetové finále mezi Australanem Jackem Crawfordem a Američanem Ellsworthem Vinesem odehrané v roce 1933 vyhodnotila odborná veřejnost jako nejlepší v uplynulé historii grandslamu. Roku 1937 zejména díky vynikajícímu liftovanému bekhendu triumfoval Američan Don Budge a jako první mužský tenista vyhrál všechny tři soutěže najednou – dvouhru a mužskou i smíšenou čtyřhru. V sezóně 1938 obhájil titul bez ztráty setu a stal se prvním hráčem historie tenisu, který získal „čistý grandslam“. Třikrát v řadě odešel z finále poražen Němec Gottfried von Cramm, čímž byl označen za nejlepšího tenistu, který nikdy nezískal wimbledonskou trofej. Američan Bobby Riggs navázal na Budge roku 1939, když také zvítězil ve všech třech soutěžích.

1946–1968: Poválečná éra a nástup Australanů

Roger Federer – sedminásobný vítěz dvouhry

Maria Šarapovová – šampiónka dvouhry 2004

Nejlepší tenista prvních let po druhé světové válce Američan Jack Kramer, praktikující styl servis-volej, získal titul v roce 1947. Vytvořil rekord v nejmenším počtu ztracených her v konkrétním ročníku, když jich v sedmi kolech prohrál pouze 37 a v posledním utkání proti Tomovi Brownovi zvítězil za 48 minut 6–1, 6–3 a 6–2. Po triumfu odešel z amatérského tenisu. Do konce 50. let si připsalo wimbledonskou výhru dalších šest Američanů a jediným úspěšným obhájcem této éry se stal Australan Lew Hoad, šampión z let 1956 a 1957. V sezóně 1952 vyhrál jako třetí tenista v historii a do současnosti poslední hráč všechny tři soutěže Australan Frank Sedgman. Roku 1959 získal premiérový titul Jihoameričan, konkrétně Peruánec Alex Olmedo, když v boji o titul porazil nastupující hvězdu s technicky dobře vybaveného Roda Lavera. Tento Australan pak v 60. letech triumfoval čtyřikrát, podruhé v roce 1962 získal jako druhý tenista historie „čistý grandslam“. V období 1956–1971 Australané zvítězili ve třinácti ze šestnácti ročníků. K Laverovi přidali tři tituly John Newcombe, dva Roy Emerson a představitel výbušného silového stylu Lew Hoad a po jednom pak Ashley Cooper a Neale Fraser.^[1]

Mezi ženami se od 50. let na rychlé trávě začaly prosazovat útočné hráčky se stylem servis-volej. Výjimkou se stala Američanka malého vzrůstu Maureen Connollyová, která soupeřky drtila výborným pohybem a kontraúdery od základní čáry přecházela z defenzivy do útoku. Mezi lety 1952–1954 si připsala tři vítězství v řadě. Druhý titul roku 1953 přispěl k tomu, že na konci sezóny získala ve věku 18 let jako první žena historie tenisu „čistý grandslam“. Její tenisovou kariéru však předčasně ukončil pád z koně, při němž utrpěla zlomeninu, která znamenala konec aktivní kariéry.

První černoškou vítězkou se stala Američanka Althea Gibsonová, která triumfovala v letech 1957 a 1958. Až Brazilka Maria Buenová v roce 1959 přerušila sérii čtrnácti titulů amerických hráček v řadě. Od roku 1963 ovládly dvorce All England Clubu dvě velké postavy světového tenisu praktikující útočnou hru – Australanka Margaret Courtová se třemi singlovými tituly z celkových deseti wimbledonských a Američanka Billie Jean Kingová, která vyhrála šestkrát dvouhru a celkem s dvaceti tituly se stala nejúspěšnější hráčkou Wimbledonu, když překonala Elizabeth Ryanovou. Tato americká tenistka dosáhla na dvanáct výher v ženské a na sedm ve smíšené čtyřhře. Courtová v roce 1970 zaznamenala jako druhá tenistka „čistý grandslam“, když zvítězila na všech čtyřech událostech velké čtyřky.

Open éra

Dominantní Laver, Borg a Kingová

Po French Open 1968 se Wimbledon stal historicky druhým otevřeným turnajem velké čtyřky. Australian Open umožnil přístup profesionálům až následující sezónu 1969.

Mečbol Michaela Sticha ve finále dvouhry 1991

Prvním wimbledonským vítězem turnaje, do něhož měli přístup amatéři i profesionálé, se mezi muži stal Rod Laver, který v sezóně 1963 přestoupil k profesionálům a nemohl se tak předchozích ročníků účastnit. Mezi ženami pak vyhrála Američanka Billie Jean Kingová, pro níž titul představoval třetí triumf v řadě. Laver svou dominanci potvrdil roku 1969, kdy si jako jediný tenista historie připsal druhý „čistý grandslam“ kariéry. Jeho největším soupeřem na okruhu byl krajan Ken Rosewall, jemuž se přes čtyři finálové účasti nikdy nepodařilo zvednout wimbledonský pohár nad hlavu. Po Němci von Crammovi tak převzal označení nejlepšího tenisty, který v Londýně ani jednou nevyhrál. V roce 1969 si titul připsala Britka Ann Haydonová-Jonesová.

V roce 1973 došlo ke stávce 81 hráčů nově vzniklé organizace ATP v souvislosti s „Piličovou aférou“. V soutěži byli nahrazeni náhradníky a šťastnými poraženými. Turnaj ovládl Čechoslovák Jan Kodeš po finálové výhře nad nejlepším tenistou sovětské éry Alexem Metrevelim a stal se tak jediným šampiónem z Východního bloku. Návštěvnost grandslamu i přes absenci nejlepších dosáhla druhé nejvyšší míry v historii. V roce 1974 následoval premiérový titul Američana Jimmyho Connorse, jenž ve čtvrtfinále porazil obhájce titulu Kodeše. Ve finále zdolal již 40letého Rosewalla a stal prvním vítězem plně praktikujícím obouručný bekhend. Druhou výhru pak přidal za osm let po pětisetové bitvě s krajanem Johnem McEnroem. Oba Američané byli leváci. Před nimi titul získali pouze čtyři levorucí hráči – Norman Brookes, Jaroslav Drobný, Neale Fraser a Rod Laver.^[1]

Venus Williamsová získala pět titulů ve dvouhře a v ženské čtyřhře

Roku 1975 Connors nestačil na prvního černošského vítěze, krajana Arthura Ashe. Následných pět ročníků 1976–1980 ovládl mladý Švéd Björn Borg, který vyhrál poprvé ve 20 letech a zapsal se dějin Wimbledonu jako jeden z nejlepších hráčů. Roku 1977 projevil talent americký dorostenec John McEnroe, který se z kvalifikace probojoval až do semifinále, v němž nestačil na Connorse. V boji o titul pak na sebe narazily dvě největší osobnosti tohoto období – Borg a Connors. Přes agresivní nátlakovou hru Američana triumfovala švédská trpělivost a přesně umisťované míče, když Seveřan zaznamenal menší počet nevynucených chyb. Borgova neporazitelnost ve 41 utkáních skončila až v sezóně 1981, když ve finále nestačil na bouřliváka McEnroea, který mu oplatil předchozí finálovou porážku. V letech 1983 a 1984 získal americký hráč další dva tituly.^[1]

V roce 1974 vyhrála první ze tří titulů 19letá Američanka Chris Evertová s celodvorcovým stylem, která herním pojetím připomínala Courtovou. Billie Jean Kingová roku 1975 oznámila, že se jedná o její poslední start ve dvouhře a čtrnáct let po prvním titulu v ženské čtyřhře má v úmyslu zakončit londýnskou účast opět titulem z dvouhry, což se také stalo. Ve finále smetla Evonne Goolagongovou po setech 6–0 a 6–1. Nejednalo se však o poslední ročník s její účastí, když se následně ještě čtyřikrát probojovala do čtvrtfinále a dvakrát do semifinále. Při stém výročí grandslamu v roce 1977 překvapivě zvítězila dosud poslední Britka Virginia Wadeová po finálové výhře nad Nizozemkou Betty Stoveovou. Stříbrnou mísu jí předala anglická panovnice Alžběta II., která na Wimbledon zavítavala opět až v roce 2010.

Éra Navrátilové a Grafové

V letech 1977 a 1978 triumfovala původně československá tenistka Martina Navrátilová, která již startovala za Spojené státy. Zahájila tak rekordní sérii devíti singlových výher.

Devět let od svého debutového titulu si roku 1980 překvapivě připsala druhé vítězství Australanka Evonne Goolagongová-Cawleyová, která předtím třikrát odešla poražena z boje o titul. V letech 1982–1987 získala dalších šest trofejí Navrátilová, na jejíž raketě třikrát ve finále skončila Chris Evertová. V sezónách 1988 a 1989 již sama odešla z finále poražena poté, co nestačila na nastupující německou tenisovou hvězdu Steffi Grafovou. Němka získala celkem sedm wimbledonských titulů a patří ji historicky třetí místo za Navrátilovou a Helen Willsové Moodyové. V roce 1988 Grafová navíc zkompletovala jako jediná tenistka historie tzv. Golden Slam, když vedle čtyř Grand Slamů triumfovala i na Letních olympijských hrách v Soulu.

V sezóně 1990 Navrátilová završila rekordní sérii ziskem deváté mísy Venus Rosewater. Jubilejní desátý titul se jí nepodařilo již vyhrát. Nejblíže k němu byla roku 1994, kdy ve finále podlehla jediné španělské wimbledonské šampiónce v historii Conchitě Martínezové. Vedle devíti titulů ve dvouhře Navrátilová získala sedm výher v ženské a čtyři ve smíšené čtyřhře. Tím spoludrží rekord 20 wimbledonských triumfů s Billie Jean Kingovou.

Éra Samprase a Federera

Andy Roddick – trojnásobný finalista dvouhry

V roce 1985 vyhrál mužskou dvouhru německý junior Boris Becker a ve věku 17 let a 227 dnů se stal nejmladším vítězem historie turnaje. V následujícím ročníku 1986 titul obhájil poté, co ve finále přehrál Čecha Ivana Lendla a třetí trofej si připsal v roce 1989 nad Švédem Stefanem Edbergem, se kterým se opakovaně střetl v boji o titul. Seveřan zvítězil dvakrát v letech 1988 a 1990.

První hráč světa Ivan Lendl vyhrál na okruhu zbylé tři grandslamy. Ve Wimbledonu navázal na tradici Kena Rosewalla, když jako nejlepší hráč na londýnské trávě nikdy nezvítězil. Roku 1992 si jediný titul připsal výstřední Američan Andre Agassi, který v semifinále přešel přes Johna McEnroea, startujícího v All England Clubu naposledy, a ve finále si poradil s Chorvatem Goranem Ivaniševićem. Agassi dva ročníky turnaje vynechal poté, co mu pořadatelé nepovolili obléknout džínové kraťasy.^[7]

Od roku 1993 nastoupil na wimbledonský trůn Američan Pete Sampras, který se zapsal do historie rekordními sedmi tituly, když do roku 2000 jeho sérii výher přerušil pouze Nizozemec Richard Krajicek v sezóně 1996. Sedm výher nasbíral v 19. století také William Renshaw, který ovšem od druhého titulu odehrál vždy jen jediný zápas v konkrétním ročníku díky tzv. vyzývacímu finále. Konkurence tehdejších hráčů byla nepoměrně nižší. K Samprasovu výkonu tak bylo možné přirovnat pouze pět titulů Borga.

Rafael Nadal – šampión dvouhry 2008 a 2010

Po třech prohraných finále z let 1992, 1994 a 1998 se titulu také dočkal Goran Ivanišević praktikující dělové podání a volejovou hru na síti. V roce 2001 od pořadatelů obdržel divokou kartu. V boji o titul přehrál v pětisetovém klání Australana Patricka Raftera a stal se jediným wimbledonským vítězem, který nastoupil na divokou kartu. Po Cashově vítězství v roce 1987 se dalším Australanem, jenž zdvihl pohár nad hlavu, stal Lleyton Hewitt, když vyhrál ročník 2002. Od sezóny 2003 pak začala nadvláda Švýcara Rogera Federera, který zopakoval Borgův výkon pěti titulů v řadě. Po prohraném finále se španělským hráčem Rafaelem Nadalem v roce 2008, se opět vrátil na wimbledonský trůn v sezóně 2009 poté, co ve třetí finálové bitvě hrané na pět setů v řadě, porazil Andyho Roddicka. V roce 2010 sehráli v úvodním kole nejdelší tenisové utkání historie John Isner a Nicolas Mahut. Po 11 hodinách a 5 minutách vyhrál Isner výsledkem 6–4, 3–6, 6⁷–7, 7–6³ a 70–68. V roce 2012 Federer dosáhl na sedmý titul, když ve finále přehrál Brita Andy Murrayho a vyrovnal tak Samprasův rekord.

Výraznými postavami mužské čtyřhry se v 90. letech stali Australané Todd Woodbridge a Mark Woodforde, kteří společně triumfovali v šesti ročnících, z toho pětkrát v řadě. Woodbridge navíc v letech 2002, 2003 a 2004 přidal další tři výhry se Švédem Jonasem Björkmanem.

Dominance a ústup sester Williamsových

V ženské dvouhře nastolily od roku 2000 dominanci americké sestry Venus a Serena Williamsovy. Obě si připsaly pět vítězství v ženské dvouhře. Čtyřikrát se také obě tenistky potkaly ve finále s bilancí výher 3–1 ve prospěch Sereny. Kromě toho sestry pětkrát triumfovaly v ženské čtyřhře a Serena získala i jeden titul ve smíšené čtyřhře. Jejich převahu na londýnské trávě dokázaly v první dekádě nového milénia přerušit pouze 17letá ruská juniorka Maria Šarapovová roku 2004 a v sezóně 2006 pak dobře fyzicky disponovaná Francouzka Amélie Mauresmová s agresivním herním stylem.

V roce 2014 se Češka Petra Kvitová stala osmou hráčkou otevřené éry, která vyhrála turnaj více než jednou. V historicky pátém nejkratším finále wimbledonské dvouhry zdolala za 55 minut Kanaďanku Eugenii Bouchardovou.^[8] První výhru zaznamenala v sezóně 2011.

Poháry pro vítěze a finanční odměny

Poháry pro vítěze

Gentlemen's Singles Trophy a mísa Venus Rosewater

Všechny trofeje jsou vyrobeny z mincovního stříbra:

vítězce ženské dvouhry náleží od roku 1886 „Ladies' Singles Trophy“ známá pod názvem „mísa Venus Rosewater“, pojmenovaná po růžovém oleji bohyně Venuše, v průměru má přes 46 centimetrů a obsahuje mytologické výjevy,
vítězi mužské dvouhry náleží putovní pohár „Gentlemen's Singles Trophy“ udělovaný od roku 1887, když nahradil předtím udělované poháry „Field Cup“ (1877–1883) a „Challenge Cup“ (1884–1886), obsahuje jména všech vítězů, respektive od roku 2009, kdy již nebylo na poháru místo, byl opatřen černým podstavcem se stříbrným pásem, kde jsou uváděni další vítězové,
vítězům mužské čtyřhry náleží od roku 1884 pohár „Gentlemen's Doubles Trophy“, který daroval Oxfordský univerzitní tenisový klub po přesunu čtyřhry do All England Clubu,
vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Ladies' Doubles Trophy“ známý jako „Duchess of Kent Challenge Cup“ (putovní pohár vévodkyně z Kentu), který roku 1949 darovala vévodkyně z Kentu princezna Marina, zastávající funkci prezidentky klubu,
vítězům smíšené čtyřhry náleží putovní pohár „Mixed Doubles Trophy“, který klubu darovala rodina Sydneyho H. Smithe, dvojnásobného vítěze mužské čtyřhry z let 1902 a 1906.

Všichni vítězové obdrží zmenšené tříčtvrteční repliky trofejí.

US Open (tenis)

US Open

Oficiální web
Rok založení	1881
Místo konání	Queens, New York, NY Spojené státy
Areál	USTA Billie Jean King National Tennis Center
Povrch	tvrdý – DecoTurf / venku (1978–) antuka / venku (1975–1977) tráva / venku (1881–1974)
Soutěže mužů	128 D (128 Q) / 64 Č (16 Q)
Soutěže žen	128 D (96 Q) / 64 Č (16 Q)
Smíšená soutěž	64 hráčů (32 párů)
Vítěz dvouhry	Marin Čilić
Vítězka dvouhry	Serena Williamsová
Poslední ročník	US Open 2014
Rozpočet turnaje	38 251 760 USD (2014)
Období	srpen a září
Grand Slam
Australian Open • French Open Wimbledon • US Open

Největším tenisovým stadionem světa je dvorec Arthura Ashe

US Open, oficiálním názvem United States Open Tennis Championships, známý také pod jmény Flushing Meadows a Forest Hills^{[p 1]}, je poslední ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu srpna a září. Od sezóny 2004 představuje vyvrcholení letní US Open Series konané na severoamerických betonech. První ročník mužských soutěží proběhl v roce 1881 na travnatých kurtech Casina v rhodeislandském Newportu. Do roku 1968 nesl turnaj název US National Championships. V sezóně 1968 se poprvé otevřel profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu. Vlastníkem události je Americký tenisový svaz, který je spolu s Mezinárodní tenisovou federací také jejím spolupořadatelem.

Od roku 1978 se newyorský grandslam koná v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové, ležícím v parku Corona Flushing Meadows newyorské čtvrti Queens. Hraje se na tvrdém polymethylmethakrylátovém povrchu DecoTurf, složeném z několika vrstev položených na betonový podklad. V letech 1975–1977 se odehrával na antuce a předtím od jeho vzniku v roce 1881 probíhal na trávě. Všechny otevřené dvorce mají umělé osvětlení. V sezóně 2005 došlo ke změně a sjednocení vzhledu kurtů na všech turnajích série US Open, včetně newyorského grandslamu. Vnitřní plocha hřiště získala modrou a vnější pak zelenou barvu. Výsledným efektem bylo zvýšení viditelnosti míče.

Jako jediný z turnajů velké čtyřky uplatňuje tiebreak i v rozhodujících sadách zápasů. V sezóně 2006 se stal prvním grandslamem, na němž byl zaveden systém „jestřábího oka“ pro kontrolu dopadu míčů. Každý tenista má možnost tří omylů na set. Ve zkrácené hře je přidělena čtvrtá možnost. Na rozdíl od Australian Open a Wimbledonu není centrální dvorec opatřen zatahovací střechou. Hlavním kurtem je největší tenisový stadion světa Arthur Ashe Stadium s kapacitou 22 547 sedících diváků, jenž získal pojmenování po afroamerickém tenistovi a prvním vítězi dvouhry v otevřené éře Arthurovi Ashovi. Druhý největší kurt nese název Louis Armstrong Stadium po americkém jazzovém hudebníkovi Louisi Armstrongovi. Jeho ochozy pojmou 10 200 návštěvníků.

Program US Open zahrnuje stejně jako na zbývajících grandslamech soutěže mužské a ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů a vozíčkářů.

V březnu 2013 organizátoři oznámili úmysl zvýšit celkovou dotaci grandslamu, tak aby v roce 2017 činila 50 miliónů dolarů.^[1]

Historie

Championships éra

Herní formát

Od roku 1881 startovali v prvních šesti ročnících turnaje pouze muži. Původní název grandslamu zněl „US National Singles Championships for Men“. Ženská část zaznamenala debut v sezóně 1887 a konala se pod jménem „US Women's National Singles Championship“. Od roku 1889 přibyla do programu soutěž ženské čtyřhry pod názvem „US Women's National Doubles Championships“ a jako poslední vstoupila do turnaje soutěž smíšené čtyřhry se jménem „US Mixed Doubles Championships“, jejíž úvodní ročník proběhl v roce 1892.

První ročník se konal v Newportu, 1881

Roku 1884 došlo ke změně herního systému, když byl místo standardního pavouku pro všechny hráče uplatněn systém tzv. vyzývacího finále (challenge round). Vítěz v něm automaticky postoupil do finále následujícího ročníku, kde se střetl s vítězem vyřazovací části (All-Comers singles). Jestliže obhájce titulu na turnaji nestartoval, titul automaticky připadl vítězi vyřazovací části. Tato situace nastala v mužské dvouhře šestkrát v letech 1888, 1893, 1898, 1901,1904 a 1907. K opuštění vyzývacího formátu u mužů došlo v roce 1911. Od následujícího roku již obhájce titulu nastupoval do úvodního kola soutěže.^[2]

Na ženském národním mistrovství byl stejný formát tzv. vyzývacího finále uplatňován v letech 1888–1918. Pouze v roce 1917 obhájkyně titulu nastoupila již do prvního kola vyřazovacího formátu. Stejně jako u mužů se vyzývací finále pro absenci obhájkyně titulu neuskutečnilo šestkrát, a to v letech 1893, 1899, 1900, 1905, 1906 a 1907. Od roku 1919 je používán čistý vyřazovací systém, kdy vítězka z předchozího roku nastupuje do prvního kola pavouku.^[3] V období 1891–1901 bylo ženské vyzývací finále hráno na tři vítězné sady.^[3]

Utkání Charlese Dixona (vlevo) proti Williamu Larnedovi

Mezi roky 1890–1906 se konaly oddělené turnaje čtyřher v místních klubech východního a západního pobřeží, z nichž vzešly dva nejlepší deblové páry, které sehrály barážový zápas. Jeho vítěz se pak střetl ve vyzývacím finále s obhájci titulu o mistrovský titul.^[4]

V období 1881–1885 se všechny zápasy konaly na dvě vítězné sady. Od roku 1886 pak muži musí k výhře v utkání získat tři sety. K návratu zápasového formátu na dvě vítězné sady došlo v mužské dvouhře v počátečních kolech roku 1917, v letech 1943–1945 a také v období antukového turnaje 1975–1978.^[2]

Tiebreak byl jako ukončení všech sad zaveden v roce 1970. Do sezóny 1974 byl uplatňován systém náhlé smrti po devátém míči zkrácené hry. Od roku 1975 je praktikován standardní formát minimálního rozdílu dvou bodů po odehrání dvanácti míčů.^[2]^[5]^[6] US Open představuje jediný grandslamový turnaj, jenž využívá tiebreak i v rozhodujících setech zápasů. V mužské dvouhře doposud nikdy nerozhodl pátou sadu finálového utkání^[7], v ženské části ukončil třetí sadu zápasu o titul dvakrát, a to v letech 1981 a 1985.^[8]

1881–1930

Premiérový ročník turnaje se uskutečnil v srpnu 1881 na travnatých dvorcích sportovního klubu Newport Casino v rhodeislandském Newportu. Soutěží mužské dvouhry a čtyřhry se mohli zúčastnit pouze hráči, kteří byli členy tenisových oddílů sdružených v Americkém tenisovém svazu, jenž nesl původně název „United States National Lawn Tennis Association“ (USNLTA).^[9] Singlovým vítězem se z 26 tenistů stal Američan Richard Sears, který vyhrál i dalších šest ročníků a vytvořil tak dosud platný rekord sedmi titulů v řadě.^[10] Od roku 1882 byl turnaj otevřen i pro zahraniční tenisty.^[11] V prvním desetiletí 20. století ovládl turnaj Američan William Larned, který získal sedm titulů ve dvouhře. V roce 1903 zvítězil první neamerický hráč. Angličan Hugh Doherty přehrál Larneda ve finále hladce 3–0 na sety.

Sedminásobný amatérský vítěz dvouhry Bill Tilden

Premiérový ročník ženské dvouhry proběhl v sezóně 1887. Dějištěm soutěže se staly travnaté dvorce filadelfského Cricket Clubu. V první soutěži dvouhry zvítězila sedmnáctiletá Američanka Ellen Hansellová. Zahraniční šampiónku turnaj poznal v pátém ročníku 1891, v němž triumfovala britská tenistka Mabel Cahillová, která dokázala porazit obhájkyni titulu Ellen Rooseveltovou, a to v prvním vyzývacím finále žen hraném na tři vítězné sady. Následující rok titul obhájila po pětisetovém boji nad Američankou Elisabeth Mooreovou. Druhou britskou vítězkou se pak v sezóně 1904 stala May Suttonová, která opět přehrála Mooreovou hladce 6–1 a 6–2. Tehdy již třetím rokem probíhaly zápasy ženské dvouhry ve formátu na dvě vítězné sety.

V roce 1915 se národní mistrovství přestěhovalo z Newportu do West Side Tennis Clubu, sídlícím v části newyorského Queensu – Forest Hills. Tím byla dovršena snaha skupiny tenistů v čele s Karlem H. Behrem, která usilovala o přesun do newyorského dějiště již od roku 1911. Tehdy ještě neuspěla, když proti přemístění hlasovalo 95 delegátů a pro se vyjádřilo pouze 60 z nich.^[12]

Američanka norského původu Molla Malloryová získala rekordních osm amatérských titulů

Na počátku roku 1915 podepsala skupina přibližně 100 tenistů petici podporující přesun turnaje do New Yorku se zdůvodněním, že se v této oblasti nachází většina tenisových klubů a žije zde velká část hráčů i fanoušků, takže by přemístění napomohlo k rozvoji bílého sportu na americkém kontinentu.^[13] Tento názor ovšem odmítla druhá skupina hráčů, jež také zahrnovala osm vítězů národního mistrovství Spojených států.^[14]^[15] Spor o budoucí lokaci šampionátu byl zařazen na program každoroční schůze amerického tenisového svazu USNLTA. Dne 5. února 1915 došlo k hlasování delegátů, z nichž se pro změnu místa konání vyslovilo 128 a proti bylo 119 z nich. Výsledek znamenal přemístění turnaje do Forest Hills v New Yorku.^[16]^[17]^[18] V letech 1921–1923 se tři ročníky grandslamu odehrávaly ve filadelfském areálu Germantown Cricket Club. Do Forest Hills se událost vrátila opět roku 1924.^[4]

Mezi ženami si v letech 1909–1911 hattrick připsala americká hráčka Hazel Hotchkissová Wightmanová. Poslední čtvrtý triumf získala roku 1919.

Vůbec nejlepších výsledků v championships éře zaznamenala naturalizovaná Američanka pocházející z Norska Molla Malloryová, rozená Bjurstedtová, která zvítězila osmkrát. Její nadvláda započala v roce 1915 a na poslední vítězství dosáhla v roce 1926. Vytvořila tak rekordní počet osmi singlových titulů, který nebyl překonán. Kromě toho také dvakrát vyhrála ženskou a třikrát smíšenou čtyřhru. O jedno vítězství méně dokázala ve dvouhře získat Američanka Helen Willsová Moodyová. Na šest výher dosáhla v průběhu dvacátých let a poslední sedmou dovršila v roce 1931.

Celkem sedm titulů získal ve dvacátých letech americký hráč Bill Tilden, jenž v boji o titul pětkrát pokořil krajana Billa Johnstona, druhého nejlepší světového tenistu dané éry, přezdívaného „Malý Bill“. Roku 1926 pak zahájil tříletou francouzskou nadvládu René Lacoste, druhý neamerický šampión, jenž v posledním utkání grandslamu zdolal krajana Jeana Borotru ve třech setech. Jednalo se o první ročník grandslamu, v němž se do finále neprobojoval žádný americký tenista. Po Lacostově úspěšné obhajobě si v sezóně 1928 připsal titul další zástupce „čtyř mušketýrů“ Henri Cochet, když v pětisetové bitvě udolal Američana Francise Huntera.

1931–1945

Národní tenisové centrum Billie Jean Kingové – dějiště grandslamu od roku 1978

Ve 30. letech se v mužské dvouhře prosadil Brit Fred Perry, který si připsal tři vítězství. Dva tituly zaznamenal Američan Don Budge, jenž v sezóně 1938 završil jako první tenista historie čistý grandslam, když triumfoval na všech čtyřech událostech „velké čtyřky“ během jedné sezóny. Druhá světová válka na rozdíl od Australian Championships, French Championships a Wimbledonu nepřerušila průběh soutěží newyorského turnaje.

V sezóně 1932 opanovala dvouhru Američanka Helen Jacobsová, která vyhrála i další tři ročníky. Další americkou čtyřnásobnou vítězku z druhé poloviny třicátých let Alici Marbleovou zastavila první jihoamerická šampiónka turnaje Anita Lizanaová pocházející z Chile, která dokázala ve finále 1937 porazit Polku Jadwigu Jędrzejowskou. Jednalo se vůbec o první finále, do něhož se neprobojovala ani jedna americká tenistka. Marbleová jako průkopnice moderního útočného tenisu vnesla do ženských soutěží amerického grandslamu tvrdé podání a efektivní hru na síti s kvalitními volejovou technikou. Tři trofeje si v průběhu druhé světové války připsala další Američanka Pauline Betzová. Čtvrtý titul pak získala v roce 1946.

1946–1967

V poválečném období ovládl první dva ročníky 1946 a 1947 americký hráč Jack Kramer. V dalších dvou letech jej dvěma tituly napodobil krajan Pancho Gonzales. Oba tenisté praktikovali moderní útočný tenis a krátce po osobních úspěších přestoupili k profesionálům. Nástup australské dominance dvěma výhrami z let 1915 a 1952 předznamenal Frank Sedgman. Do počátku otevřené éry v roce 1968 pak na tomto grandslamu zvítězilo devět dalších australských hráčů, a to včetně Roy Emersona, Freda Stolla a Johna Newcomba. Rod Laver jako druhý tenista historie zkompletoval čistý grandslam, a to dokonce dvakrát v sezónách 1962 a 1969. Mezi lety 1951 až 1970 Australané triumfovali patnáctkrát, když v tomto období nezískali pouze pět titulů. Z toho jedenáckrát se do finále probojovali vždy dva australští tenisté. Australská dominance se odrazila i v mužské čtyřhře.

Venus Williamsová získala po dvou titulech ve dvouhře a čtyřhře

Ženskou dvouhru dokázaly v prvních letech poválečného období vyhrát třikrát za sebou Američanky Margaret Osborneová duPontová a po ní také Maureen Connollyová. Ve finále celkem čtyřikrát porazily krajanku Doris Hartovou. Ta si připsala dvě vítězství z ročníků 1954 a 1955. Poslední výhrou v roce 1953 Connollyová dosáhla jako první tenistka historie na zisk čistého grandslamu.

První afroamerickou vítězkou se roku 1957 stala Althea Gibsonová, jež praktikovala útočný tenis. Jako druhá Jihoameričanka ovládla poslední grandslam sezóny v roce 1959 Brazilka Maria Buenová. Během šedesátých let pak zaznamenala další tři turnajové výhry. V roce 1962 poprvé triumfovala australská tenistka Margaret Smithová, která po sňatku hrála pod novým příjmením Courtová. Australanka představuje jednu z největších postav historie tenisu, když si ve Forest Hills připsala pět titulů ve dvouhře (z toho 3 v otevřené éře), pět v ženské (z toho 4 v otevřené éře) a osm ve smíšené čtyřhře (z toho 3 v otevřené éře). V roce 1970 jako první tenistka otevřené éry dosáhla na čistý grandslam ve dvouhře.

Open éra

Po French Open a Wimbledonu se US Open stal historicky třetím otevřeným turnajem velké čtyřky. Australian Open umožnil přístup profesionálům až následující sezónu 1969. Od roku 1968 také došlo k ustálení dějiště všech pěti soutěží, včetně čtyřher, do jediného areálu v newyorském Forest Hills. Zde turnaj probíhal v letech 1921–1977.^[19] Dalším důsledkem otevření turnaje profesionálům bylo zvýšení herní kvality. V roce 1978 se místo konání přestěhovalo do blízko ležícího Národního tenisového centra Billie Jean Kingové ve Flushing Meadows newyorského Queensu.

1968–1989

Premiérový ročník otevřené éry vyhrál afroamerický tenista Arthur Ashe, po němž byl později nazván hlavní dvorec areálu a největší tenisový kurt na světě Arthur Ashe Stadium. Nadvláda Australanů skončila v roce 1973, kdy druhý titul získal John Newcombe po pětisetové finálové výhře nad československým hráčem Janem Kodešem.

Jimmy Connors vyhrál jako jediný tenista na všech třech površích – trávě, antuce i tvrdém podkladu

V ročníku 1974 zaznamenal první vítězství mladý Američan Jimmy Connors, jenž deklasoval Rosewalla v nejjednoznačnějším finále tohoto grandslamu po setech 6–1, 6–0 a 6–1. Poté vyhrál další čtyři tituly, když dvakrát porazil Švéda Björna Borga a dvakrát zdolal Ivana Lendla. Zatímco Borg poslední grandslam nikdy nevyhrál poté, co všechna čtyři finálová utkání ztratil, československý tenista Lendl získal vletech 1985, 1986 a 1987 hattrick – tři tituly za sebou. Z dalších pěti finále však odešel poražen. V období 1982–1989 hrál osmkrát v řadě o titul newyorského grandslamu, což představuje rekordní počet v otevřené éře.

V roce 1975 došlo k první změně povrchu – tráva byla na další tři ročníky nahrazena antukou. Změna se odrazila ve výsledcích, když grandslam vyhráli dva antukoví specialisté. V roce 1975 nejdříve zvítězil Španěl Manuel Orantes a roku 1977 také Argentinec Guillermo Vilas. Oba v boji o titul přehráli Connorse. Ten se stal šampiónem v roce 1976. Poté, co roku 1979 došlo ke druhé náhradě povrchu na tvrdý gumoasfalotvý potah, následující tři ročníky v ovládl americký bouřlivák John McEnroe. Čtvrtý titul pak přidal ještě v roce 1984. McEnroe se tak stal prvním hráčem otevřené éry a prvním od Tildenových triumfů ve dvacátých letech, jemuž se podařilo získat tři vítězství v řadě. Nejvšetranějšího tenistu tohoto období představoval Jimmy Connors, jenž jako jediný dokázal vyhrát na všech třech površích – trávě, antuce i tvrdém podkladu. Po jednom titulu si v osmdesátých letech připsali Mats Wilander (1988) a následující sezónu Němec Boris Becker (1989).

Martina Navrátilová získala celkově 16 titulů (což je absolutní rekord otevřené éry) – z toho 4 singlové, 9 deblových (rekord otevřené éry) a 3 z mixu (rekord otevřené éry, o který se dělí s Courtovou a Kingovou)

V ženské dvouhře první ročník otevřené éry vyhrála Britka Virginia Wadeová. Další tři k celkovým pěti singlovým trofejím doplnila v otevřené éře Margaret Courtová. V období 1973–1976 se čtyřikrát v řadě do finále probojovala Australanka Evonne Goolagongová, které se však nikdy nepodařilo vyhrát. Na přelomu obou období zaznamenala čtyři vítězství Američanka Billie Jean Kingová. V sezóně 1975 zahájila nadvládu další americká tenistka Chris Evertová, která do roku 1978 získala čtyři tituly v řadě, což představuje novodobý rekord, kterého žádná jiná hráčka v otevřené éře nedosáhla. Následně přidala v letech 1980 a 1982 další dvě vítězství, když v obou finále zdolala československou hráčku Hanu Mandlíkovou a se šesti trofejemi se stala nejúspěšnější tenistkou dvouhry na US Open v otevřené éře. Představuje také jedinou tenistku, která získala singlový titul na dvou různých površích – antuce a tvrdém podkladu.

V osmdesátých letech se prosadila Američanka českého původu Martina Navrátilová, která si v období 1983–1987 připsala čtyři výhry, když dvakrát v boji o titul přehrála Evertovou, jednou Češku Sukovou a jednou Němku Grafovou. V roce 1985 její vítěznou sérii přerušila Hana Mandlíková, když ji ve finále porazila poměrem setů 7–6, 1–6 a 7–6. Čechoameričanka Navrátilová odešla z rozhodujícího zápasu o stříbrný pohár čtyřikrát jako poražená finalistka. Dalších 12 trofejí z newyorského grandslamu si odnesla ze soutěží čtyřher (9x vyhrála ve čtyřhře a 3x v mixu). S celkovým počtem 16 trofejí je nejúspěšnější tenistkou US Open v otevřené éře. V roce 1988 svou druhou finálovou účast proměnila Steffi Grafová v triumf, když ve finále zůstala na její raketě argentinská tenistka Gabriela Sabatiniová. V sezóně 1988 Grafová zkompletovala jako druhá tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře a dominovala také na letních olympijských hrách. Na newyorském grandslamu se poté ze singlového titulu radovala ještě pětkrát.

90. léta – současnost

V roce 1990 získal premiérové vítězství Američan Pete Sampras, když ve finále porazil krajana Andreho Agassiho. Poslední pátý titul vyhrál v roce 2002, když v posledním utkání grandslamu opět udolal Agassiho. Andre Agassi si připsal dva triumfy.

Roger Federer zvítězil pětkrát v řadě

Na přelomu třetího milénia dali vzpomenout na australskou nadvládu Patrick Rafter, jenž se stal šampiónem v letech 1997 a 1998, kdy ve finále přehrál australského krajana Marka Philippoussise, a také světová jednička Lleyton Hewitt. V roce 2001 získal po výhře nad Samprasem jediné vítězství. Pro Američana to byla jedna ze tří porážek v boji o stříbrný pohár. Prvním ruským vítězem dvouhry se v roce 2000 stal Marat Safin.

Jediný grandslamový titul kariéry ve dvouhře vyhrála roku 1990 Argentinka Gabriela Sabatiniová. Oplatila tím newyorskou porážku starou dva roky německé hráčce Grafové. Následovaly dvě vítězství jugoslávské tenistky Moniky Selešové. Steffi Grafová přidala v průběhu devadesátých let další tři tituly k celkovým pěti, když ve finále dvakrát zdolala Selešovou a v roce 1993 také Sukovou. V dalších třech případech odešla z boje o titul poražena. V roce 1994 skončila na raketě jediné španělské šampiónky v historii dvouhry newyorského grandslamu Arantxy Sánchezové Vicariové.

První titul pro Švýcarsko získala roku 1997 Martina Hingisová, kterou ve finále následujících dvou ročníků porazily Američanky Lindsay Davenportová a mladá nastupující nejlepší tenistka nadcházející dekády Serena Williamsová. V období 1999–2002 si po dvou výhrách rozdělily sestry Serena a Venus Williamsovy. Dominaci z přelomu nového tisíciletí zvýraznily tím, že v letech 2001 a 2002 na sebe narazily až ve finále. Mladší Serena Williamsová pak přidala třetí titul v roce 2008 po výhře nad Srbkou Jankovićovou a čtvrtý v sezóně 2012, když ve finále s běloruskou světovou jedničkou Azarenkovou prohrávala již 3–5 na gamy v třetí rozhodující sadě.

Serena Williamsová triumfovala šestkrát ve dvouhře, dvakrát ve čtyřhře a jednou v mixu

V sezóně 2003 začal kralovat Švýcar Roger Federer, jenž si připsal pět titulů za sebou, nejvíce od dvacátých let předchozího století, kdy šestkrát vyhrál Bill Tilden. V pěti finále švýcarský tenista porazil pět různých tenistů – Hewitta, Agassiho, Roddicka, Djokoviće a Murrayho, než v šestém posledním zápase turnaje roku 2009 narazil na odhodlaného Argentince Juana Martína del Potra. Podlehl mu v pětisetové bitvě a přenechal místo pro další vítěze. V roce 2010 se z titulu radoval Španěl Rafael Nadal po finálové výhře nad Djokovićem, čímž jako sedmý hráč historie zkompletoval kariérní grandslam. Následující sezónu 2011 měl boj o titul stejné složení, ale s opačným výsledkem. První triumf slavila srbská světová jednička Novak Djoković. V roce 2012 pak premiérový grandslam kariéry získal Andy Murray, jenž se stal prvním mužským vítězem grandslamu z Velké Británie od roku 1936, kdy zvítězil Fred Perry.

V roce 2003 triumfovala v belgickém boji o titul Justine Heninová. Poraženou finalistkou se stala její krajanka Kim Clijstersová, která následně vyhrála 22 singlových zápasů v řadě a ve třech ročnících 2005, 2009 a 2010, jichž se zúčastnila, vždy slavila titul. Historicky premiérovou ruskou šampiónkou se v roce 2004 stala Světlana Kuzněcovová, když v posledním utkání turnaje přehrála krajanku Dementěvovou. Druhou ruskou výhru zajistila v sezóně 2006 devatenáctiletá Maria Šarapovová. V roce 2011 titul získala první Australanka od roku 1973. Samantha Stosurová ve finále zdolala favorizovanou Serenu Williamsovou ve dvou sadách a připsala si premiérové grandslamové vítězství. Ženskou dvouhru v letech 2013 a 2014 opanovala Serena Williamsová, čímž dosáhla na šestý turnajový triumf a celkově 18. kariérní grandslam, kterým se vyrovnala Navrátilové a Evertové.

Ceny pro vítěze a finanční odměny

Galerie

„US Open Trophy“
mužská dvouhra
„US Open Trophy“

Ceny pro vítěze

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry.

vítězce ženské dvouhry náleží stříbrný pohár „US Open Trophy“,
vítězi mužské dvouhry náleží stříbrný pohár „US Open Trophy“.

Všichni vítězové získávají stejně veliké repliky pohárů.^[20] První tři tenisté a tenistky ve dvouhrách z předcházejícího letního okruhu US Open Series jsou oceněni finančním bonusem v závislosti na dosaženém kole grandslamu. Vítězové série si tak v případě titulu na US Open připisují prémii 1 milión dolarů.

French Open

French Open

Oficiální web
Rok založení	1891
Místo konání	Paříž (16. obvod) Francie
Areál	Stade Roland-Garros
Povrch	červená antuka / venku
Soutěže mužů	128 D / 128 kvalif. D / 64 Č
Soutěže žen	128 D / 96 kvalif. D / 64 Č
Smíšená soutěž	64 hráčů (32 párů)
Vítěz dvouhry	Rafael Nadal
Vítězka dvouhry	Maria Šarapovová
Poslední ročník	French Open 2014
Rozpočet turnaje	25 018 900 €
Období	květen a červen
Grand Slam
Australian Open • French Open Wimbledon • US Open

Serena Williamsová vypadla na 111. ročníku poprvé v kariéře hned v úvodním kole grandslamové dvouhry. Následující rok 2013 získala druhý titul.

French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu v roce 1968 se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl turnaj poprvé otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.

Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Boulogneského lesíka.^[1] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti čtyř kurtů je stadión Court Philippe Chatrier s kapacitou dosahující téměř 15 tisíc diváků, jenž získal název po francouzském sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. Druhý velký dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne Lenglen po ženské tenisové legendě Suzanne Lenglenové

Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.^[2]^[3] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a absenci tiebreaku v rozhodující sadě utkání, které muži hrají na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.^[4]^[5]

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. Od sezóny 2006 finanční odměny ženské dvouhry a čtyřhry vyrovnaly dotaci mužské poloviny.

Název

Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.^[6] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.^[7]